Provokuju

Provokovat umí přeci každý.

Tedy, to si většinou myslí lidé, kteří si pletou provokaci s rýpáním, nasíráním a štvaním lidí. Když půjdete polít barvou Monu Lisu a nazvete to provokací, můžete obelhávat sami sebe donekonečna: neprovokovali jste, jen jste svévolně ničili.

Opravdová a dobrá provokace neničí, opravdová provokace tvoří. Opravdová provokace potřebuje vnímavého příjemce a citlivého provokatéra. Protože provokovat pro provokaci samu je zase jenom zpovykané sebeukájení. Dobrý provokatér provokuje proto, aby něco vyvolal.

Z latinského provocare, z předpony pro- (vy-) a slovesa vocare (volat), s přidáním české přípony -ace.

Slovníky zcela podlehly době, kdy se z provokace stala ona humpolácká agresivní záporná věc:

- často agresivní či jinak záporné úmyslné jednání vyvolávající reakci
- (přeneseně) akt tohoto jednání

V medicíně zůstává provokace stále v tom původním slova smyslu: provokační injekce u porodu má porod vyvolat (provocare), a nejde ani o agresivní, ani jinak záporné jednání, které má rodičku vytočit.

Provokace je věc velmi filosofická. Používali ji učitelé, když řekli nějakou znepokojivou myšlenku a nechali své studenty, aby se s touto myšlenkou popasovali, aby ji vyvrátili a aby svoje odmítnutí argumentačně podepřeli. Taková provokace má svá pravidla a očekává připraveného příjemce.

Zaprvé: příjemci musí být jasné, že provokující bere diskusi vážně a chce se dobrat vážné odpovědi. Teologický "ďáblův advokát" samozřejmě nevěřil tomu, co v "ďáblově jménu" říkal, ale snažil se poctivě klást argumenty protistrany. A jeho kolegové ani na chvíli nepochybovali o tom, že je věrným křesťanem. Provokace by měla být vždy upřímná v záměru dobrat se poznání, ač je sama třeba persifláží nebo ironií.

Je tedy jasné, že argumentace ad hominem není na místě. Provokující před vámi neodhaluje nutně svoje přesvědčení, názory ani osobní postoje, nepřiznává se ke svým niterným fantaziím ani není osobně zainteresovaný v tom, čím provokuje. Provokující si přišel tříbit svoje myšlení. Právník může provokovat diskusi o svatbách homosexuálů, aniž by sám byl homosexuál. Jeho zájem může být čistě intelektuální, třeba jen "dobrá diskuse o právu". Pokud mu odpovíte argumentem ad hominem, prohráli jste disputaci, nedodrželi jste pravidla filosofické provokace a diskvalifikovali jste sami sebe.

Zadruhé: kdo v odpovědi na provokaci použije argument autoritou, zesměšnil sám sebe. Provokace je založena na tom, že se ve své podstatě ptá po oprávněnosti autority a verifikuje její zpochybnitelnost. Autorita před provokací obstojí tehdy, když dokáže obhájit svoji autoritativnost jinak než kruhem: "Je to tak, protože to říkám já, autorita!" Samozřejmě to platí i na zastánce autority: obstojí tehdy, když autoritu obhájí jinak než její autoritou.

Zatřetí: autorita je totéž co tradice, "obecné mínění", akumulovaná moudrost a další odkazy na externí zdroje pravd a axiomů. Kdo se v diskusi odvolá na "tradici", "tak se to dělalo vždycky" anebo na "všichni přece vědí", prokáže, že není připraven na provokaci vlastního myšlení. Odvolat se na obecné mínění znamená rezignovat na vlastní úsudek.

Akumulovaná moudrost je ideální cíl provokace. Avšak často je to, co nazýváme "akumulovanou moudrostí", spíš akumulovaným omylem. Skutečná provokace znesvěcuje "akumulovanou moudrost" a má právo ji obrátit naruby a řezat do ní. Buď to moudrost ustojí, anebo může argumentovat jen sama sebou - a to je sui generis intelektuální prohra a "zmramorovatění" moudrosti. Pokud není moudrost kritizovatelná a provokovatelná, stává se dogmatem.

Úskalí provokace

Ano, někdy může mít provokace, třeba ve veřejném prostoru, nečekané konsekvence a může se zdát, že by měla být vyhrazena například akademickému prostředí. Ale v dnešním světě neexistuje hranice mezi bezpečným, privátním, akademickým a veřejným prostředím. Tato hranice byla smyta nejpozději ve chvíli, kdy vysokoškolští studenti požadovali, aby se akademická půda stala "safe space", zatímco si sami uzurpovali právo "zneklidňovat veřejné mínění provokacemi ve veřejném prostoru". V tu chvíli padl rozdíl mezi veřejným prostorem a akademickou půdou; obojí je nyní legitimní platforma pro intelektuální provokaci.

Vše je legitimním terčem provokace, pokud je provokace kriticky poctivá. Neprovokovatelným nesmí zůstat nic, včetně tabu. Pokud má provokace intelektuální hodnotu, není nekonstruktivní a nejsou hranice, které by měla respektovat. A to ani etické.

Etika není nic "shůry daného". Etika není axiom. Každá etická otázka může být kladena znovu a každý etický kánon musí být stále zpochybňován a dotazován, jestli má ještě platnost, nebo jestli se z něj nestalo tabu. Provokace je mechanismus, který brání tomu, aby se etické principy staly rigidními dogmaty.

Společnost volá po stabilních etických normách, ale není to spíš zbožným přáním? Společnost vždycky fungovala ve stavu proměny, jen dřív byly změny velmi pomalé, takže se stihla adaptovat. Dnes se změny zrychlily. Pokud se svět mění, mění se i rovnovážný stav. Stabilita je iluze.

Mezi kapesním kalkulátorem a jazykovým modelem s miliardami parametrů uběhlo pouhých 50 let. Je proto legitimní klást radikální otázky jako například: měl by mít jazykový model přiznanou osobnost?

Pouhá emotivní provokace bez přímé možnosti zamyšlení není tou provokací, kterou hledáme. Pokud se někdo pomaže výkaly a půjde tak na recepci s prezidentem, bude to emotivní provokace? Rozhodně. Povede to k zamyšlení? Spíš ne. Dokonce se dá říct, že prvoplánově vyvolaná emoce úspěšně zabrání jakékoli snaze o zamyšlení. Příjemnce provokace se otřásá odporem, například, a pokud by snad předtím byl ochoten přemýšlet o tématu, tak ve stavu emotivní reakce ji radikálně odmítne.

Umělecká emotivní provokace zplaněla. Problém postmoderního umění je, že se rozložilo na akt a výklad. Pokud je povoleno k sebevětšímu nesmyslu přilepit ex post dovětek "Autor se snaží rozpoutat diskusi o...", stává se každá věc "snahou o otevření dialogu". Jenže tomu tak ve skutečnosti není. Provokace má jasnou hodnotu tehdy, pokud je vědomě konstruována s jasným intelektuálním záměrem, ale je legitimní se domnívat, že velká část moderních uměleckých provokací získala svůj intelektuální přesah až zpětně a primárně šlo pouze o emotivní akt.

Empatie a porozumění někdy umožňují lépe zacílit a vybrousit provokaci, ale i neznalost a "hrubý přístup" může být platnou metodou. Hluboký vhled do problematiky není nezbytně nutný. Můžeme se ptát na věci, kterým nerozumíme, můžeme se ptát na jejich vnější projevy, můžeme je zpochybnit, pokud jsme vedeni touhou dobrat se podstaty a jsme připraveni o věcech přemýšlet. Ostatně hlupák není ten, kdo něco neví, ale kdo se nic nechce dozvědět.

Vraťme provokaci to, co jí náleží. Je to nástroj myšlení, který nevyžaduje rigidní pravidla - kromě intelektuální poctivosti a touhy po poznání!